Nu, něco na tom pravdy rozhodně bude, protože bez toho je život takový šedivý. Takový člověk přijde třeba z práce, sedne si na gauč a kouká na televizi. Ale vidíte, už to máme. To bude jeho koníček. Proč ne? Nejsme všichni stejní, jsme každý tak trochu jiný, a proto je jasné, že každého baví a zajímá něco jiného.  

Koníčků je obrovská spousta, tím spíše, že neexistuje přesná definice, co to vlastně je a kde to má hranice. Dříve se chodívalo do hospody na jedno či dvě pivínka. Chlapi zde všechno pořešili, dali si cigárko a odkráčeli, nebo byli odtaženi domů. Když se tak dělo denně, nebo obden, vždycky se tvrdilo, že je to jejich hobby. A bylo?  

Totéž je to samé s tou televizí? Je to koníček nebo ne? Je řízení lokomotivy koníček, kdy to chlapa baví, ale ja za to placen? Nu, vidíte sami, že je to opravdu sporné.  

To pravé hobby je však ducha povznášející a když je vedeno s rozumem, nedá se proti tomu nic namítat. Ovšem i to musí mít své hranice, například když má muž rodinu a děti, neměl by za poslední peníze kupovat známky, je-li to filatelista, ale zabezpečit rodinu. Měl by tedy raději nakoupit jídlo a postarat se, aby byla plná lednice. To je základní věc a zde by mělo hobby vždycky ustoupit. Jenže, znáte to.  

Sběratelé jsou vůbec takový zvláštní nárůdek. Shlukují se do různých klubů a spolků, ukazují si své sbírky, na kterých člověk neznalý problematiky většinou neshledává zhola nic zajímavého. A pokud už se jde na takovou výstavu nějaké sbírky podívat, nedocení nikdy její hodnotu. Tu mají ty věci, třeba zrovna známky, nebo odznaky jen pro jiného sběratele, který se pak pochlubí, že má sbírku kompletní.  

Vlastně se sbírá kde co. Není snad ani předmětu, který by se nemohl stát součástí nějaké sbírky. A začít toto hobby pěstovat je velmi snadné. Jen to občas potom poleze do peněz. Takže pozor na to.